Rok se s rokem sešel a tak se již tradičně část našich závodníků vydala do italského města Livigna na reprezentační soustředění. Letos jsme se všichni opravdu těšili, neboť předpověď počasí vypadala velmi dobře.
A taky že byla. Ihned po příjezdu nás přivítala vánoční atmosféra. Všude plno sněhu a klasické domky se až příliš podobaly kresbám Josefa Lady. Jeden by skoro zamačkával slzu štěstí. Jenomže jsme sem nepřijeli na fialky. Jednak bychom museli hrabat opravdu hluboko do sněhu, abychom nějaké našli a za druhé jsme tu přeci jen byli na soustředění. A tak to začalo.
Pro tento rok jsme si s klukama vytyčili podstatné cíle. Prvním důležitým milníkem pro nás bylo úterý, který jsme si hned stanovily jako den D. Nějakého blázna totiž napadlo, že když jsme v loňském roce zvládli za den ujet 60 km, měli bychom toto číslo určitě navýšit. A proč ne rovnou na 80? Přípravy v podobě mazání lyží a volbou vhodného okruhu nám nedělaly žádný problém, avšak když jsme se osudného dne probudili a vystrčili hlavu z okna, přeběhl mi mráz po zádech. A to doslova. Krásných -15°C a studený vítr nám moc do karet nehrál.
No a jak to probíhalo?
Moc to nejelo a byla zima. A pak byla ještě větší zima. A pak jsme zjistili, že ta první a druhá zima byly vlastně teplo. A nohy bolely. A bolely čím dál víc a víc a pak jsme zimou necítili už ani ruce. Ani to ostatní...Nicméně jsme to zvládli a byli jsme sami se sebou docela spokojení. Bohužel další den nám dalo tělo najevo, že se mu tento zážitek až tak moc nelíbil a odměnil nás docela silnou únavou která se projevovala stejným způsobem jako když se malé dítě učí chodit. Prostě to moc nešlo.
A tak dny ubíhaly a ubíhaly. Běh na lyžích jsme prokládali vařením jídla a kávy (jsme přece v Itálii a den bez dobré kávy by byl hřích), posilovnou, saunou a sem tam jsme se chodili otužovat do místního potoka.
Ve čtvrtek pak přišel na řadu druhý milník a tím byl závod na 13 km. Jsme přeci závodníci, no ne?! Jenomže ne v běhu na lyžích. Nevím, jestli lidé kolem stop plakali smíchem kvůli naší technice "běhu", nebo jim nás bylo líto, když viděli, jak postupně saháme na dno našich sil. Ale my to zvládli a tak jsme se večer mohli odměnit společnou večeří s celým týmem a slavnostním vyhlášením výsledků.
No opět musím říct, že soustředění stálo za to a všichni odjíždíme s pocitem, že jsme se opravdu nadřeli. Tak snad za rok zas ✌️
