Když je v lednu zima, což je překvapivě skoro pokaždé, není trénink na vodě úplně nejpříjemnější, spíš je to opravdu nesnesitelné. Ale to si myslím dokáže každý z nás představit. Zmrzlí od hlavy až k patě, kterou už přes ten mráz ani necítíte. A tak jsem více než vděčná za to, že mi bylo už podruhé umožněno tuto úmornou část přípravy přeskočit a odjet na měsíční soustředění do Austrálie.
Let trval pocitově zhruba 50 let, reálně to bylo tedy 30 hodin, každopádně jsem byla opravdu ráda, když jsme dorazili na místo. První dny byly ve znamení "osahání terénu". A co si budeme povídat, začátek nebyl opravdu jednoduchý. Já osobně jsem z prvních tréninků měla docela strach. To víte, každý přes zimu nějak trénoval a tak jsem měla strach, že mě ostatní budou hodně sledovat a hodnotit, jestli jsou letos lepší, či co. Samozřejmě mi to také ze začátku nešlo. S přibývajícími dny jsem se ale už docela aklimatizovala a dopadla na mě pozitivní nálada, která tam v Austrálii panuje a musím říct, že od té doby to bylo jen a jen lepší.
Ale bylo to náročné, voda 2x denně, k tomu posilovna a běh ve 40 stupních… Vyčerpáním jsme většinou vždy skončili v posteli, nebo na gauči u seriálů (Ano a i na druhým konci světa jsme šli s dobou - Most jsme zkoukli zhruba 4x). Tréninky byly sice náročné, ale někdy byla i zábava. Třeba když jsem jednou jela nějakou kombinaci a najednou ucítila, že mi právě něco sedlo na chodidlo. Ve velké panice jsem zastavila v nejbližším vracáku, oddělala šprajdu a uviděla jsem, jak mi na chodidle sedí žába. Snažila jsem se uklidnit a začala jsem pomalu natahovat ruku, abych žábu chytla a vyhodila ven. Natahuju a natahuju se pro ní, přibližuju se a přibližuju… když v tom na mě vyskočí, šíleně se leknu a propadám panice a snažím se jí oddělat a odhodit a ani si nevšimnu, že se nakláním a tak padám i s žábou do vody, uprostřed vracáku, kde se ani nedalo pořádně vylézt. Celé to samozřejmě bylo doprovázeno hysterickým křikem a řevem, takže si asi dokážete představit, jak se asi smáli ti, co to viděli… Ale můžu vás uklidnit, ještě kromě jedovatého pavouka (velkého zhruba jako dlaň) už mě nic hrozného nepotkalo.
Kromě tréninků tu také proběhly ještě dva závody. Musím říct, že to byl docela zážitek. Nejen kvůli tomu, jaká byla účast (skoro celá světová špička) ale také kvůli tomu, že se vůbec poprvé jelo 8 protivod místo klasických 6. Což jak se ukázalo, je ještě náročnější než jsem si myslela a po každé jízdě jsem pomalu ani necítila své ruce.
Nicméně dny strávené v Austrálii utekly jako voda, snad ještě rychleji než ta v kanálu. Takže po spoustě natrénovaných hodin, tuctu dobrého jídla, jednom zlomeném pádlu, jedněch ztracených pantoflů a 5 žábách v lodi už nezbývalo nic jiného než se zase vrátit zpátky domů.
