Zkus si představit, že ti přijde e-mail. V tom e-mailu stojí, že jsi pozvaný na netradiční soustředění na území České republiky a jestli se chceš stát součástí Vlčí smečky, tak potvrď účast do 3 dnů.
No, já si zprvu myslela, že se jedná o špatný vtípek. Ale přesto jsem se nakonec rozhodla, že pojedu. Později přišly bližší informace. Místem konání měl být Rýmařov. O Vánocích jsme se o tom pobavily s Martinou a ta mě varovala, ať se připravím jako na misi ,,Kdo přežije: Jeseníky“. To jsem se poněkud zarazila.
Jediné, co mě uklidňovalo, byl fakt, že jede i Vojta. Když to zvládne on, tak já taky, říkala jsem si. Nachystala jsem všechny věci podle později obdrženého seznamu a v sobotu večer se je snažila nacpat do batohu. Zjistila jsem, že to asi nepůjde. To mi udělalo trochu čáru přes rozpočet. Musela jsem vytáhnout třicet let starou Gemu po tatínkovi, ještě s visačkou ČSA.
Taťka mě vysadil na Zvonařce a odtud jsem jela až do Malé Morávky. Vtip byl v tom, že byly celkem tři skupiny, které startovaly z různých bodů. Na zastávce nás zastihl pán oděný jako nějaký bača, předal nám mapu, UV svítilnu, zapalovač a řekl, že teď už si musíme poradit sami, jen po cestě nás čekají čtyři úkoly.
Já jsem nevěřila, že svoje zavazadlo plus běžky unesu víc než 100 metrů. A já zvládla kráčet 8 kilometrů do kopce. I všechny úkoly jsme splnili. U posledního úkolu jsme se dozvěděli, že zmiňovaný bača se jmenuje Andrej a je jedním z instruktorů. Na vrcholu nás už čekali trenéři a zabavili nám mobily. Vlci mobily nepotřebují. Potom jsme, už všichni, postavili hranici, a tak nějak jsme to celé zahájili.
Myslím, že pondělní ráno nebylo pro nikoho moc příjemné. Vzbudila nás písnička Woo Hoo (kdyžtak si ji vygoogli, ať máš představu) a šli jsme ven. Všichni proti všem jsme dávali kámen, nůžky, papír a za každou prohru si sundávali kus oblečení, dokud každý nezůstal jen v plavkách. Brrr, to byla zima, jenom na to pomyslím. Dopoledne bylo věnované společenským aktivitám a odpoledne jsme dali závod v kvadriatlonu (běžky, střelba vzduchovkou, střelba z luku a hod talířem). Vyhrál tým Vojta – Filip Janů, i když Vojta stál na běžkách snad poprvé.
Něco podobného se opakovalo i v úterý. Dopoledne jsme se rozdělili na holky a kluky. Holčičí skupina se věnovala tanci a kluci se učili PlayFight. Odpoledne na běžkách spočívalo v hledání „životních hodnot“ (ty představovaly korálky). Bylo jenom otázkou náhody, jestli jsme se po dané cestě k hodnotě dostali, a proto šli někteří i na pětkrát, než nějakou získali.
No, ve středu to bylo úplně jiný kafe. Ráno se otužování vynechalo, abychom měli dost energie do nadcházejících činností. Dopoledne soutěž týmů v běhu a odpoledne se nám představil pan Martin Thám, jenž nám přijel představit Wim-Hofovu metodu. Nejprve jsme si vyslechli povídání o tom, co tento pojem vlastně znamená.
Pan Wim Hof je holanďan držící 26 světových rekordů, mezi které patří například 1hod 53min strávených v přímém kontaktu celého těla s ledem nebo výstup na Kilimandžáro pouze v šortkách v rekordním čase. Jeho metoda se zakládá pouze na třech věcech: dech, chlad a mysl.
Martin nás naučil dechové cvičení zakládající se na hyperventilaci. Tímto se v těle utvoří zásadité prostředí a začnou se měnit hladiny různých hormonů, díky tomu dochází k uvolnění pocitů. Všichni jsme si to pod dohledem vyzkoušeli a musím říct, že to byl obzvláště pro některé, docela zážitek. Ale to pravé mělo teprve přijít. Byli jsme obeznámeni s technikou otužování ve studené vodě. Zasycení odpolední svačinou jsme se vydali auty dolů do Nové vsi k rybníku. Ze všech byla cítit nervozita a strach. Každý pochyboval. Mám na to? Je to vůbec v mých silách? Taková myšlenka napadla asi téměř všechny. Já jsem se trošku vyděsila. Ale kupředu mě hnala strašná chuť to vyzkoušet. V nitru jsem cítila, že na to mám, že to zvládnu. A tohle přesvědčení přebíjelo strach. Podle Martinových instrukcí došlo k zahřání našich organismů a po skupinkách jsme se ponořili do ledové vody.
První minuta pro mě byla hrozná. To jsem myslela, že umrznu, a kolikrát mi hlavou plula touha vylézt ven. Ale viděla jsem ostatní kolem sebe a to mi dodalo odhodlání, které překonalo chlad. Navzájem jsme se dotýkali rukama (stisknout mi je opravdu nešlo) a tím se podporovali. Byli jsme v tom spolu. Po první minutě se to najednou všechno zmírnilo. Ledová voda mě pořád pálila, ale tělo se se situací nějak naučilo vyrovnat a už to nebylo tak hrozné. Ale když Martin odpočítával deset vteřin do konce, už jsem se nemohla dočkat až tu mrazivou vodu opustím. Obléct se? Ne ne ne...Nejdřív si musíme vytvořit teplo sami. Opakováním cviku jsem svému tělo zahřála a hurá obléct se. Chlad jako takový pro mě byl nepříjemný, ale jak to řekl i Wim Hof, v těchto podmínkách se staráme pouze o naše přežití, tak od nás odejdou strasti z každodenního života a ve finále se cítíme šťastní. To byl i můj případ. Byla jsem spokojená.
Nový den, nové výzvy. A čtvrtek zrovna jednu takovou přinesl. Nový šílený nápad. Stála před námi hodinu a půl dlouhá túra jenom v kraťasech. Bez trička (v botech samozřejmě). Kdyby mi tohle někdo někdy řekl, tak se jen lehce zachechtám. Ale v tomto případě mi tak nějak došlo, že to myslí vážně. Opět jsme zopakovali dechové cvičení a hurá na věc.
Dojeli jsme do Malé Morávky a šli stejnou trasu jako moje skupina v neděli. Ale tentokrát poněkud na lehko. Nikdo nemluvil. Každý se soustředil jen a pouze na svůj dech a na to, aby si správným způsobem kryl ruce před mrazem. Největší zima mi byla na tricepsy. Třeba nohy jsem měla naprosto v pohodě. Dělali jsme zastávky, kde jsme se ujišťovali, jestli je vše v pořádku, pomocí testů rukou (co nejrychlejší opakované tisknutí). Kdo měl dost, tak se obléknul, nebo si dal jenom triko. Občas nám zafoukal vítr, to nebylo moc příjemné. A nebo na chvíli vykouklo Slunce, tehdy mi bylo příjemné teplo. Asi 2 kilometry před cílem jsme se všichni navlékli do horních vrstev a došli k chatě.
Po obědě jsme si vytvořili mandaly z písku. Ještě předtím nám ukázali video tibetských mnichů, kteří dělali opravdu velkou mandalu a ve finále ji sfouknutím sprovodili ze světa. Teď už každý tušil, že se s tím nejspíš dělá zbytečně. Byly to hrozné nervy a požadovaný účinek se u mě asi moc neprojevil. Nakonec jsme ji sesypali do hrnečku, rozprášili do sněhu a každá skupina měla říct něco hezkého. Co jsme jí řekli my, to radši nebudu zmiňovat.
A v pátek už hurá domů, naštěstí už autem.
Kdybych to měla celé zhodnotit… bylo to pro mě hrozně skvělý a mám novou sbírku neskutečných zážitků (viz délka článku :D). Zjistila jsem, že často si své hranice utváříme pouze ve své hlavě a v některých případech se ve skutečnosti nacházejí daleko dál.
Autor: Zuzana Dziadková
Pokud chceš, můžeš se podívat na reportáž České televize: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10103510226-sport-v-regionech/419232400030004-vodaci-na-snehu-nova-ves/
