Po velmi vydařeném Krumlovském vodáckém maratonu na K2 společně s Matyášem Zierisem jsme se vydali na další ze série World maraton series, tentokrát do Itálie poblíž Verony.
Po mnohahodinové cestě až do pozdní noci jsme se jako správní vodáci "srdcaři" vyspali pod širákem, osprchovali se ( rozumějme použili deodorant), za pomocí minerálky vyčistili zuby a takto zkultivování se konečně mohli vydat do kavárny na pravou Italskou kávu.
Ta nás správně nakopla a my se mohli vydat otestovat svá plavidla a především místní řeku. Když jsme ale ráno mluvili o lehkém rozjetí, rozhodně jsem nepočítal s úsekem dlouhým přes dvacet kilometrů. Jistě tedy pochopíte, že ke konci tréninku se náš původní slovník sestávajícího se především ze slov jako přidej, levá, práva, hop a bacha šutr posunul k mírně vulgárnější konverzaci a tom, jak je to ještě daleko, proč proboha nepádluješ a dlouhé polemizaci o tom, proč jsme sem vlastně vůbec jezdili.
Naši rozhořčenost ovšem spravil několika chodový oběd a tak se hladina naší motivace k zítřejšímu závodu opět dostala na požadovanou úroveň. Den završený koupáním v Lago di Garda a pořádnou italskou Pizzou k večeři byl tedy nakonec vyhodnocen jako velmi podařený.
Budíček, snídaně, cesta na start, přípravy před závodem. Vše šlapalo jak mělo. Když se nám ještě povedl hromadný start a drželi jsme se v úplném čele závodu, měl jsem opravdu velkou radost. A myslím, že parťák na tom byl podobně.
Jenomže život je plný náhod a překvapení a jedna taková náhoda nás taky potkala. Z ničeho nic se naše loď začala zběsile točit tu k jednomu, tu k druhému břehu. Chvíli jsem jako zadák, který loď nekormidluje, vůbec netušil, co se děje. Ale jedno mi bylo jasné. Něco není v pořádku.
Po tom, co se loď ve vlnách nedala naprosto řídit jsme museli zastavit a dojet ke břehu. V tu chvíli už jsem věděl, že o přední příčky bojovat nemůžeme.
Při hromadném startu nám někdo najel na kormidlo, které se ulomilo a již nešlo ovládat.
Je konec, vzdáváme to.
Myslím si, že na chvíli se nám tato varianta oběma mihla před očima.
Nakonec ale něco v nás promluvilo a bylo jasné, že závod musíme dokončit.
Do cíle jsme nakonec dorazili asi o 40 minut později než vítězové, jelikož každých dvacet záběru dopředu následoval mohutný kontr ke srovnání směru lodi.
Nicméně dokončit závod bylo takovou vnitřní povinností a tu jsme splnili.
Přes prvotní zklamání ze závodu jej nakonec hodnotím jako přínos a novou zkušenost, ale především teď máme ještě větší motivaci na maraton, který se bude konat druhý listopadový týden ve Francouzské Ardechi.
Autor: Adam Satke
