Myslím si, že už se o mě docela ví, že jsem trošku spáč. No a odjakživa jsem si přála alespoň jednu noc, která by trvala třeba do 11 do rána, byla by stále tma a nikdo by nevstával. Tak přesně to jsem zažila po cestě do Brazílie. Z Česka jsme odlétali kolem večera a do Brazílie jsme opravdu přijeli kolem 11 a byla stále tma. Časový posun umožnil, aby se mi to konečně splnilo.
První průjezd autem Riem je pro člověka, který tam doposud nikdy nebyl, opravdu šok. Celé město je obklopeno takzvanými favelami, což jsou chudinské čtvrtě, které zrovna nevypadají úplně nejlépe, a tak místo euforie z příletu do země, ve které jsem v životě ještě nebyla, přicházel spíše menší strach.
Nicméně příjezdem byl zahájen můj pobyt v Brazílii a s ním i spoustu nových zážitků.
Na můj první trénink v Riu jsem se opravdu moc těšila, koneckonců byla tam poslední olympiáda, tak mě moc zajímalo, co takový olympijský kanál obnáší. A protože jsem se moc těšila, tak kanál nejel, to je zákon schválnosti. Nezbývalo tak nic jiného, než si ještě nějaký ten den počkat. Musím se přiznat, že mi tento kanál dával vskutku dost zabrat. Takhle na soustředěních se vždy procházíme kolem kanálu a říkáme si, které kombinace budeme jezdit v tréninku. Bohužel zde jsou části kanálu tak moc podobné a sama tato dráha nemá žádné své specifikum, že jsem zpravidla nikdy nevěděla kde to proboha zase jsem. Po týdnu jsem se už docela zorientovala a tak po fázi zmatení, přišla fáze "nemůžu hýbat rukama". Dá se říct, že od té doby, co mě začaly bolet ruce, už pak ani nepřestaly. Samozřejmě jsem nebyla jediná a tak jsem to alespoň brala jako signál, že pořádně makáme.
Moc času jsme tam neměli, ale samozřejmě se nám v mezičase podařilo trošku prozkoumat zdejší zajímavá místa ( sochu Ježíše, Copacabanu- nejznámější pláž v Brazílii,...) a trošku té kultury. Lidé, co žijí v Riu se dělí na dvě skupiny a to jednoduše na bohaté a chudé. I když třeba nejste tak moc chudí, stejně žijete mezi těmi nejchudšími, takto to tam zkrátka chodí. Pohybovat se zde v chudinských čtvrtích je dost nebezpečné, ale v první týden jsme tam byli docela často, neboť jsme snad pokaždé zabloudili po cestě na kanál.
Své poslední peníze Brazilci utrácí za televize a mobilní telefony, nebo za to, aby byli krásní, všude tak můžeme vidět všelijaké sestřihy vlasů, vousů, obočí, velké až enormní zadky a také poprsí, umělé nehty a vůbec všechno co jen jde, co na to říct... nejsi umělý/á, nejsi z Brazílie.
Nikde neumí anglicky, nebo jen zřídka. Pokud se tedy střetnou s cizincem, který jim ani zdaleka nerozumí, platí tu nejspíše následující pravidla.
1) pokus se říci alespoň nějaké anglické slovíčko- pokud nevíš, řekni to portugalské, ale s anglickým přízvukem
2) Nepřestávej vysvětlovat v portugalštině, pokud cizinec nerozumí, zkus to říkat pomaleji, po slabikách a stále to opakuj. Třeba ti najednou začne rozumět
3) Pokud nepomůže ani jedno z následujících pravidel zavolej si někoho jiného, který přijde a bude opět postupovat podle pravidla č.1 a 2
Pokud nejste na hlavní silnici, Brazilci zpravidla: nedodržují červenou, nedávají přednosti, jezdí sem tam v protisměru a troubí pokud je jen sebemenší problém na silnici, nebo jen tak.
Nejvíce tu letí ukazovat palec nahoru, můžete to vidět úplně všude. A když jej ukážete úplně na kohokoliv a kdykoliv, nic tím nezkazíte.Což mi přijde super, jelikož bohužel u nás frčí ukazování spíše jiného prstu. Ale teď zpátky k vodě...
Dva týdny utekly snad rychleji než voda a blížil se samotný závod. Natrénováno jsem měla docela dost a tak zbylo jen prodat to co umím. Musím říct, že trať byla poměrně těžká, až jsem si říkala , když jsem trať poprvé viděla, "no holka teda, tak to teda hodně štěstí". Sama sebe jsem tak překvapila, když jsme si s holkami v hlídkách dojeli s čistou jízdou a bez komplikací pro STŘÍBRO!!!
A pak samozřejmě přišel na řadu ten individuální závod. Člověk sedí na startu, vidí, jak se mu odpočítávají sekundy do závodu, vidí všechny na břehu, jak na něj čekají, a ví, že spousta lidí jej povzbuzuje i doma a fandí mu. Je to kouzelný a nezapomenutelný moment ,ale v tu chvíli to ale spíše vnímáte jako "panebože, kam jsem se to zase dostala". Byla jsem opravdu nervózní, více už to snad ani nešlo, takže jsem moc spokojená se šestým místem v kvalifikaci a třináctým v semifinále. A i když finále bylo na dosah a nebýt boje s válečkem o to, kdo z nás je silnější, třeba by to i klaplo. Stejně jsem ale ze všech mých jízd měla moc dobrý dojem a jsem moc spokojená. Mít příležitost se potkat s mým obrovským vzorem Jessicou Fox a dokonce proti ní bojovat bylo něco, co bych přála zažít asi každému.
Takže tady patří velké díky Šamanovi, bez něj bych mohla leda tak na dálku fandit.
Autor: Gabča Satková
