Přebírám štafetu příběhu o rozbitém autě. To nám totiž pořád nemocní v opravně Opelu. Znovu jsme tedy spojili síly s Veseláky, vzali na výlet i Adamovo nové auto a vydali se do Roudnice. Zima, vítr a ledová voda nám totiž nevadí. Není tomu ale vždycky tak.
Bohužel nám plánované stavění tratí mimo válce neprošlo. Po vodě jsme se ovšem vždy vyhřáli v naší ,,skoro sauně’’ chatce. Někteří se nahřívali v teplé sprše, ale na ostatní už voda bohužel nezbyla...
Těstoviny s omáčkou nebo kečupem už jsou dávná minulost. Rozdělení do dvou týmů a soupeření o lepší oběd či večeři nám bylo příjemným zpestřením strávených chvil v kuchyni.
Jedny připálené špagety v našem týmu a oblíbená věta Zuzky: ,,To není připálený, to se jen připeklo na dno.", tak to byl náš tým.
Nepovedené rizoto a několik přeteklých hrnců... také náš tým. Za poslední večeři jsme ale dostali od druhého týmu pochvalu a uznání našeho vítězství. Dojídali totiž zbytky.
Velikonoční tradice probíhají i tady. Za kluky psát nemůžu, ale musím říct, že my holky jsme se s tím vzhledem k okolnostem skvěle popraly. Skořápky od večeře naplněné lentilkami, slepené tessou a pokreslené fixami mohly dokazovat, že jsme se nechtěly nechat zahanbit. Po splnění úkolu probudit holky a vymrskat vajíčka, v podání Bořka: ,,Něco s vajíčkama, nevím jak to je...’’, je nenapadlo nic jiného, než si zahrát hru kdo šlehne víc. Pravidla nejsou vůbec těžká. Ale myslím, že můžeme být rády, že u nás byli skromnější.
Poslední dva tréninky se odehrály v Troji. Tam už bylo počasí o maličko lepší. V mezeře mezi tréninky fotbálek a rychle domů. Teď máme od slalomu zase chvilku utrum a o víkendu do Hanušek.
Autor: Božka (Marie) Němcová
