„Úterý dopoledne, venku hnědo až zeleno a tady si jedů dvě děcka s běžkama...“ pomyslela si jistě spousta lidí, které potkali Dziadkovi cestou v MHD. Nepřipadala jsem si úplně v pořádku, ovšem obavy ze mě spadly v Novém Městě na Moravě.
Auto plné soběšičáků, Šamana a Adama dorazilo úspěšně na místo. Zpočátku se projevila různá připravenost členů výpravy. Avšak časem jsme se relativně sladili a bylo to dobré. Dokonce se k nám přidali i Božka a Tonda Němcovi. Pozdravili jsme se i s jejich rodiči. Zajímavá pozorování jsem vyvodila na někdy až exotických stylech ostatních. Adam profesionál, Mara na klasiku, Ondra trénoval bruslení a Bořek si jel tak nějak svoje. Nechyběly i občasné pády, až na mě tedy, poněvadž moje běžky by se myslím daly využít klidně i ke sjezdovému lyžování. Po druhém kole někdo porodil ideu, že když už jsme ti kánoisti, tak bychom měli zvládnout jeden okruh soupaž. To byla panečku zábava. Hlavně do kopce.
Uzavřeli jsme to závody po jedné lyži, s překříženýma nohama a dalšími. Konec jsme učinili o několik minut dříve, než nám dal Šaman za úkol (celé tři hodiny jsme nezvládli). V autě celá výprava vytuhla nezaslouženým spánkem (to kvůli brzkému zakončení tréninku).
Něco nás vzbudilo. Nejspíš zápach chlóru kuřimského wellness. A s tím přišla opravdová zábava. Adama, jakožto nejstaršího, jako první samozřejmě zaujal červený tobogán, tak jsme ho, jakožto velitele naší crew, s radostí následovali. Svým časem 14,50 Adam nastavil laťku poměrně vysoko. Proto jsem to naprosto rozbila svými 22 vteřinami. Ten neklouzavý povrch mi nevyhovoval, tak jsem se i párkrát zasekla, jen tak aby se neřeklo. Následně jsme se pokoušeli roztočit „takový ten kruh“ (divoká řeka Bořku), což se nám i částečně povedlo. V moment, kdy se to konečně zapnulo tak jak má, nikoho nenapadlo nic více geniálního, než to celé ucpat. Občas lze zahlédnout i zlý pohled někde v hromadě lidí nachytaných do naší sítě. Pak jsme se tedy uvolili utvořit jen jazyk a pár vracáků. V prostředním kruhovém prostoru nám Šaman vyrobil vlnu, jež ošplouchla i několik osob za zídkou.
V zápětí co jsme svedli bitvu o hřibovitý útvar s tryskající vodou, nadešel čas na, někdo to nazval, kohoutí zápasy. My slabší (já, Marek a Sandra) jsme vylezli klukům na záda, a začal boj o shození ostatních do vody. Adam nás “horní“ často chytal za ruce a stahoval pod hladinu, ještě než se řeklo start. Následných deset délek opravdového plavání natolik zmohlo naše těla, že nám bylo potěšením strávit zbytek času v páře.
Jako odměnu mě a mého bratra Šamba vysadil v Králově Poli a jeli jsme směr velkoměsto Soběšice. No, musím přiznat, že jsem se doma uložila ke spánku neplánovaně brzy. To jsou alespoň správné prázdniny!
Autor: Zuzka Dziadková
