- Legenda o vzniku klubu
- Zlatá padesátá a šedesátá léta
- První krize oddílu koncem šedesátých let
- Sedmdesátá a osmdesátá léta
- Změny po roce 1990
- Osamostatnění klubu
- Současnost a perspektiva dalšího vývoje
1. Legenda o vzniku klubu
O vzniku klubu se nedochovaly žádné písemné dokumenty a zakládající člen a praotec klubu již není mezi námi, předkládám verzi o založení klubu, která se traduje ústně a byla několikrát na setkání pamětníků s drobnými odchylkami interpretována totožně.
Klub vznikl na popud Stanislava Hamzíka (dále jen Standy, nebo také zvaného Anýzka či jenom Starého pána) patrně v roce 1952. V té době byl zaměstnán jako učňovský mistr ve Šmeralových závodech. Tehdy se snažilo vedení tohoto státu pod heslem za masovost zaplnit volný čas tak, aby národ neměl nežádoucí myšlenky a že pomocí sportu zvýšíme obranyschopnost státu (např. z kanoistů uděláme ženisty). Sport byl rovněž brán jako výkladní skříň nového společenského zřízení a sportovní výsledky byly hojně využívány jako argument, že jsme lepší než kapitalismus. Z tohoto důvodu byl také patrně Standa svým zaměstnavatelem uvolněn a vyslán na školení cvičitelů vodní turistiky do Českých Budějovic a při fabrice byl založen oddíl pracovních záloh. Do té doby neměl Standa patrně žádné hlubší znalosti o kanoistice, ale byl velmi známý tramp a s myšlenkami nové společnosti se moc nezatěžoval. Jeho hlavní heslo byla láska k přírodě, táborák a hra na kytaru. Na školení přijel na kontrolu gen. Ludvík Svoboda (byl odejít z armády a stal se pověřencem vlády pro sport). Na závěr školení se večer u společného táborového ohně Standa uvedl svou hrou na kytaru a neopakovatelným zpěvem. Ludvíka Svobodu jeho produkce natolik uchvátila, že se s ním dal do řeči, čehož Standa využil k tomu aby si postěžoval na to, že sice založil oddíl, ale loděnici nemá. V té době oddíl hostoval na loděnici Tesla Brno. Slovo dalo slovo a Standa nejel ze školení do Brna, ale do Prahy. Tam během jednoho dne vyřídil vše potřebné a obrazně si vezl z Prahy peníze na novou loděnici. V Brně měl již vyhlédnutý pozemek v místě bývalé ledárny, která s postavením brněnské přehrady přestala fungovat a byla stejně znárodněna.
V roce 1953 se začalo se stavbou loděnice. Protože Standa byl velmi schopný organizátor a bylo velké budovatelské nadšení, loděnice stála během jednoho roku. Vydatně při tom pomáhali také učňové i materiál ze Šmeralových závodů. V roce 1954 byl oddíl již do nové loděnice přestěhován. Budova byla sice postavena ale nebyla zkolaudována. Nebylo v ní sociální zařízení ( později byl postaven suchý záchod), v areálu netekla pitná voda, ale byla připojen elektřina. Stavba byla určena pouze pro letní provoz. Nikdo tehdy neuvažoval, že v budoucnosti se bude trénovat i v zimě. Topilo se v dílně v jedněch kamnech hoblinami, které produkoval Standa při výrobě pádel a lodí na kšeft.
Kolem roku 1955 došlo ke sjednocení tělovýchovy a náš oddíl byl přidělen pod tělovýchovnou jednotu Spoj Brno, kterou vedli převážně zaměstnanci učiliště spojů. Zpočátku byla spolupráce s TJ pro oddíl výhodná, protože se podařilo vybavit šatny vyřazenými skříňkami z učiliště spojů. Rovněž bylo využíváno patronátního spojení s dopravním závodem spojů. Ten za výhodných podmínek půjčoval na závody nákladní automobil Praga V3S. Jízda pod plachtou nákladního vozu byla jedním z nezapomenutelných romantických zážitků. Známou postavou se stal zejména řidič Julek Chalupa.
2. Zlatá padesátá a šedesátá léta
Vybudováním a základním vybavením loděnice vznikl předpoklad pro rozmach činnosti oddílu. Velmi brzy se prostory zaplnily a oddíl kolem roku 1960 měl cca 150 členů. Z původního zaměření na vodní turistiku se začaly postupně profilovat rychlostní kanoisté i slalomáři. Problémem začínaly být nedostatečné prostory. Standa z „ušetřeného“ materiálu Šmeralových závodů postavil dílnu, kde se začaly vyrábět lodě pro stále zvyšující se počet členů. Zpočátku ještě dřevěné, postupně se začal objevovat laminát. Protože se začaly dostavovat i úspěchy na závodech, byly oddílu z centra ČSTV přiděleny nové lodě.
V té době v Brně existovalo celkem šest oddílů kanoistiky a tak rivalita byla obrovská. Soutěživost začala přerůstat až do nebývalých rozměrů. Postupně mezi brněnskými oddíly spolupráce ustávala a z jednotlivých oddílů se stávali velcí konkurenti. To vedlo ke stále se rozšiřující činnosti a specializaci jednotlivých skupin v oddíle. Do této doby nebylo výjimkou, že jeden člen stihl závodit v rychlosti, slalomu, sjezdu a ještě byl schopen absolvovat turistickou jízdu. V oddíle se utvořila skupina rychlosťáků, slalomářů a turistů. Občas to začalo mezi nimi jiskřit a začaly být problémy s koordinací jednotlivých činností. Tento latentní problém však neměl zatím zásadní vliv na činnost oddílu a oddíl se začal angažovat i v pořádání závodů. Asi v roce 1959 začal oddíl v Brně za výstavištěm pořádat Veletržní slalomy, které byly velmi populární a byly pořádány až do roku 1975, kdy tato tradice byla ukončena z důvodu problému s vypouštěním vody z přehrady. V roce 1961 objevil oddíl pro kanoistiku terén pod nově vybudovanou přehradou ve Víru. Zde se konaly mnohé významné závody, na kterých se sešla celá špička slalomářů z republiky. Turistika pod vedením Standy zažívala zlaté období. V té době totiž nebyla vodní turistika tak masová a zprofanovaná. Bylo sjeto mnoho řek v ČSR. Stěžejní byl vždy prázdninový zájezd buď na Vltavu, nebo Otavu, Váh, Dunajec. Nejoblíbenější v té době byla pro oddíl řeka Oslava a Jihlava. Asi v roce 1967 byl uspořádán zájezd do Jugoslávie a Rakouska. Rychlostní kanoistika vozila z mistrovských závodů medaile jako na běžícím páse. V té době se o věhlas oddílu zasloužili zejména: všichni Hamzíci (Standa, Karel, Ivan, Helena), Kollhammer, Šenkýř, Vítámvás, Přikryl, Kosek, Hálová, Hrubý, Hrubá, Papírník, Knötig, Popelka, Pospíšil, Baláková, Novotný, Konvica, Režňák a mnoho dalších.
Pověstné byly také vyjížďky na brněnskou přehradu, kde měl Standa „pronajatou“ louku a kde mohl při táborovém ohni pomocí své nenapodobitelné produkce u mladých členů rozvíjet jejich romantické touhy. Při tak rozsáhlé činnosti se začalo zapomínat na údržbu loděnice. Ta začala po náporem členů postupně chátrat a nastávaly problémy. Budovatelské nadšení z počátku činnosti se začalo vytrácet. Členové trochu zestárli, zakládali rodiny a začalo docházet ke generační výměně.
3. První krize oddílu koncem šedesátých let
V roce 1967 dochází k uvolňování ve společnosti. Začínají se rýsovat nové možnosti a Standa postupně navazuje spolupráci s Tábornickou unií. Mezi jednotlivými skupinami v oddíle dochází ke stále větším rozporům. Rychlostní kanoisté přestoupili do oddílu Královopolské a Mosilany. Většina slalomářů si to namířila do University a Techniky Brno. V roce 1968 zůstalo v oddíle cca 25 členů, z toho 4 závodníci. Loděnice byla vyhospodařená a najednou nebyla žádná snaha po nápravě stavu. Vesměs zůstalo v oddíle jen pár pasivních členů. V té době vážně Standa uvažoval o předání loděnice Tábornické unii. Jeho přístup k loděnici začal být spíše majetnický. V tomto období postihla Standu mozková příhoda a oddíl stál před problémem co dál.
V objektu z důvodu nevyhovujících hygienických podmínek a s vyhlášením ochranného vodárenského pásma. Za těchto obtížných podmínek se podařilo novému předsedovi Oldřichovi Kudličkovi získat prostředky na výstavbu sociálního zařízení. Bez zkušeností jsme se pustili do výstavby, která trvala tři roky. Bylo nutné vybudovat přípojku vody, kanalizace a plynu. Počet členů se zmenšil na 18. Přes všechny problémy se podařilo loděnici zachránit. Došlo rovněž k obměně výboru v tělovýchovné jednotě. Ztratili jsme přímý kontakt a zastání na výboru TJ a pohled funkcionářů TJ náš oddíl byl hodně přezíravý.
4. Sedmdesátá a osmdesátá léta
Kolem roku 1975 dochází k postupnému uklidnění situace. Začínají se objevovat noví mladí závodníci. Postupně se oddíl znovu začíná vybavovat loděmi, které si stavíme sami. Dochází k dalším opravám loděnice. Z posledního místa na žebříčku oddílů Moravy se dostáváme koncem osmdesátých let až na 2. místo hned za Olomouc. Z důvodu nedostatku vhodných vodních terénů pořádáme závody v takových lokalitách jako jsou Veltrusy, Trnávka, Liptovský Mikuláš, Mohelno, Cacovice.
Koncem osmdesátých let jsme navázali spolupráci s vodáckým oddílem Racek, který byl založen při domu pionýrů. Jejich náplň činnosti se však po dvou letech ukázala jako neslučitelná s naší činností (branné závody, partyzánský samopal, odmítání závodní činnosti atp.). Došlo k roztržce a k jejich odchodu z oddílu.
V turistice objíždíme všechny možné řeky v republice, pořádáme zájezdy do Polska, Rumunska. V roce 1988 jsme hostili družební oddíl z Francie. Na oplátku jsme potom v roce 1989 navštívili Francii my.
V polovině osmdesátých let jsme se rozrostli natolik, že jsme si koupili autobus. Na ten jsme si však museli půjčit od TJ. Brigádami jsme do roka autobus splatili a ještě jsme byli na něm schopni udělat Go.
Oddíl nebyl v té době zastoupen v žádném orgánu KV ČSTV a tak se nepodařilo naše závodníky dostat do tehdy fungujících tréninkových středisek mládeže. Tehdejší funkcionáři měli zájem dostat do středisek především svoje závodníky. Rovněž akce typu „Straně na počest, tělovýchově ku prospěchu“ byly založeny na loajálnosti a osobních známostech.
V této době došlo znovu k ohrožení loděnice. Byl vyhlášen nový územní plán, ve kterém se uvažovalo s výstavbou silnice přes objekt loděnice. Rovněž jsme zjistili, že loděnice není zkolaudována a stojí na pozemku, který nepatří TJ. Výbor TJ se k záležitosti postavil velmi vlažně a tak došlo k dalšímu přímému ohrožení.
5. Změny po roce 1990
Svoboda po tomto roce nás překvapila v mnoha směrech. Na jedné straně nové možnosti, které jsme do té doby nepoznali a na druhé straně nové problémy, které jsme rovněž nepoznali. Začal tlak od některých členů výboru TJ na privatizaci loděnice a ukončení činnosti kanoistického oddílu. Hospodaření oddílu bylo v rámci TJ oddělené a atmosféra v celé TJ začala být neúnosná.
Několik závodníků se začínalo zajímat o alternativní způsob života a jejich hledání je přivedlo až do spolků, které jim zakazovaly v neděli závodit. V oddíle se začaly ze strany mládeže prosazovat názory na škodlivost sportu, začalo se rozšiřovat vegetariánství a u mnoha se vytratil motiv sportovat. Jejich aktivity začaly např. směřovat k přemlouvání vězňů ve věznicích, aby se polepšili. Rovněž byla silná myšlenka na ochranu zvířat a přírody, aniž bychom všichni pořádně do té doby věděli o co jde.
6. Osamostatnění klubu
V roce 1992 došlo k dohodě s TJ o osamostatnění klubu. Po dlouhých tahanicích, kdy největším problémem byl nepořádek v hospodaření TJ, se podařilo v roce 1993 administrativně vypořádat majetek a stali jsme se skutečně samostatnými. Od té doby jsme samostatná právnická osoba a jsme skutečně za sebe sami zodpovědní. Práce a problémy, které nám z tohoto rozhodnutí přibyly se vyplatily. K dnešnímu dni jsme jediný oddíl, který z původní TJ zůstal funkční. Rovněž při pohledu na ostatní oddíly zabývajících se vodním slalomem v Brně, kdy jich pět zaniklo, jsme se rozhodli asi správně. Při této příležitosti se nám podařilo zejména dát do pořádku vlastnictví k loděnici, což se v pozdější době ukázalo jako největší a rozhodující úspěch.
7. Současnost a perspektiva dalšího vývoje
Za dobu samostatnosti se nám podařilo v rámci možností opravit celé prostory loděnice. V dnešní době máme vytápěné šatny, dílnu ve které se dají opravovat lodě v zimě. V části loděnice jsme zřídili jednoduchou posilovnu. V rámci šetření se nám podařilo zateplit téměř celý objekt. Podle možností dokončujeme to, co naši předchůdci v zápalu budovatelského úsilí nestihli dokončit. Sportovci se mohou po tréninku osprchovat v teplé vodě.
V závodní činnosti, až na vyjímky nejsou zatím výsledky takové, jaké bychom si představovali. Zájem mládeže není pochopitelně takový, jaký býval dříve. Dětí je méně a jsou podstatně větší možnosti vyplnit volný čas nenáročnými aktivitami. Rovněž úroveň vodního slalomu i v mládežnických kategoriích se zlepšila tak, že trénink bez proudící vody je velmi obtížný a tomu potom odpovídají výsledky. V době, kdy některé oddíly mají možnost trénovat denně na umělých kanálech přímo u loděnice se šance na úspěch snižuje. Z tohoto důvodu se klub v poslední době zabývá převážně sjezdem na divoké vodě. Ve sjezdu bylo v posledním období dosaženo několika významných výsledků (mistři republiky). Za nejúspěšnější lze považovat dvojici Knobloch Tomáš - Šamánek Pavel, kteří získali několik titulů na MČR a byli účastníky několika MS ve sjezdu. Dále v juniorské kategorii vynikl Hošek Ondřej, který na MSJ v USA v roce 2012 obsadil 5. místo na kajaku ve slalomu. Nejúspěšnější závodnicí za dobu trvání klubu je Satková Martina, která v roce 2013 získala na MSJ v Loferu 3 zlaté a 1 bronzovou medaili.
Oddíl se v období po roce 1990 angažoval i při pořádání závodů. V některých sezónách jsme pořádali až čtyři závody. Postupně jsme se dopracovali až k pořádání mistrovství republiky ve sjezdu, které se konalo několikrát na Lipně. Dále jsme navázali na tradici pořádání závodů ve slalomu ve Víru. Tam jsme pořádali za velmi obtížných podmínek mistrovství dorostu. S ohledem na náročnost pořádání ve Víru jsme se přesunuli zpět do Brna – Pisárek, kde v roce 2011 proběhlo MČR žáků ve slalomu a sprintu. Tuto lokalitu jsme opět oživili a snažíme se zde tradici závodů obnovit. V březnu pořádáme závody ve sjezdu na dosud opomíjené řece Svitavě mezi Adamovem a Bílovicemi.
V roce 1995 jsme museli zrušit provoz autobusu. Ekonomické podmínky se natolik změnily, že nebylo možné provoz nadále udržet. Opět jsme si brigádnickou činností vydělali tentokrát na dodávku Renault Trafic. Tím se nám však omezila kapacita dopravy na závody. Velmi obtížně se navazuje spolupráce s rodiči , kteří svoje děti do oddílu pro nedostatek času odkládají jako do sociálního zařízení.
Přes všechny problémy, které klub během jeho trvání potkaly, jsou předpoklady pro jeho další rozvoj. V poslední době se uvažuje v Brně s výstavbou umělé slalomové dráhy, která by měla zajistit lepší podmínky pro trénink vodního slalomu. Naši víru v lepší budoucnost podporuje i změna podmínek ve společnosti. Například zákon o podpoře sportu nám umožňuje úspěšně čelit tlaku o vymístění loděnice z dosavadní lokality i když novým problémem je snaha kolem řeky Svratky vyhlásit biokoridor a s tím související vymístění loděnic.
Podařilo se výhodně pronajmout část pozemku i když v poslední době je snaha nájemce stávající podmínky změnit ve svůj prospěch. Prostředky získané z pronájmu pokryjí z velké části provozní náklady loděnice. Vedení klubu si je vědomo toho, že jako jeden z posledních v Brně je nositelem tradice kanoistiky zaměřené na vodní slalom a sjezd v Brně a je jeho povinností tento druh sportu zde udržet.
